Víte, že?

Autorem grafického návrhu logotypu Pionýra je Jiří Pokorný a grafický manuál na tomto znaku založený zpracovalo renomované grafické studio Kafka Design.

O publikaci

Milá děvčata a chlapci,

také už jste se zlobili, že váš život jsou jen samé povinnosti? Ráno brzy vstávat do školy, při hodině tiše sedět a učit se, nelítat po chodbách, ukázněně stát ve frontě na oběd a doma? Doma je to ještě horší! Napsat úkoly, vyzvednout brášku ze školky, vynést smetí, utřít nádobí a navrch ještě celou hodinu vrzat na housle. Zatímco rodiče si jen chodí do práce, nemusejí se šprtat a každý večer se mohou dívat na televizi, jak dlouho chtějí.

Je tohle nějaká spravedlnost? Budete se divit, ale je.

Žijeme v demokratické společnosti a hlavním znakem každé demokracie je svoboda. Svoboda člověka je velkou vymožeností a zdaleka není samozřejmá. Ještě stále ve světě existují země, kde jsou lidé všelijak utiskováni a jejich názory potírány.

Aby demokratický stát mohl svým občanům svobodu zajistit, musí být státem právním.

To znamená, že jasně stanoví a hlavně písemně zakotví, co se smí a co se nesmí. Nejvýznamnějším zákonem státu je ústava, ale dodržovat se musí samozřejmě všechny další zákony a předpisy.

Práva a povinnosti mají všichni lidé ve státě. A o vašich právech si budeme na následujících stránkách povídat. Budete-li pozorně číst, zjistíte, že váš život, zdánlivě plný každodenních povinností, není zas tak šedivý.

Trocha faktů

Třebaže jsme se v úvodu zmínili o tom, že současná společnost zajišťuje práva dospělým i dětem, nebylo dříve právo dítěte na cokoli samozřejmostí.

Vzpomeňte si na hodiny literární výchovy; určitě vám vytanou na mysli úryvky z naší i světové literatury zobrazující neradostný život dětí v minulém století: např. děti těžce pracují v továrnách za směšně nízkou mzdu; vesnické děti nemohou plnit školní docházku, jelikož musí pomáhat svým rodičům na poli; děti se nemohou vzdělávat, protože jejich rodiče nemají prostředky na zaplacení školného; městem se potulují houfy nikam nepatřících dětí, o něž se nikdo nestará apod.*)

Teprve s rozvojem moderní společnosti 20. století, zejména po první světové válce, vyvstala potřeba formulovat nějakým způsobem i práva dětí. První vlaštovkou byl rok 1924, kdy Spojené národy deklarovaly základní dětská práva. Tato listina si vůbec poprvé všímala problému zvláštní ochrany dětí. Po druhé světové válce vznikla Organizace spojených národů (OSN). OSN vyhlásila nejprve v roce 1948 Všeobecnou chartu lidských práv a v roce 1959 Deklaraci dětských práv.

Možná si řeknete, že teď se děti konečně dočkaly uznání svých práv. Jenže tomu tak není.

Slovo deklarace znamená slavnostní vyhlášení určitých zásad, ale nezavazuje státy k žádnému plnění povinností.

Až v roce 1979 , který OSN vyhlásila Mezinárodním rokem dítěte, navrhlo Polsko zpracovat takový dokument o právech dítěte, který by byl pro zúčastněné státy právně závazný.

Přípravné práce trvaly deset let. Zdá se vám to dlouho, viďte? Ale uvědomte si, že příprava pravidel, která mají platit v celém světě, je velmi složitá. Děti žijí na Zemi v neobyčejně rozmanitých podobách civilizace, jež měly různý historický vývoj, vytvořily si vlastní zvyky, morální normy, náboženství. Jsou také na různém stupni hospodářské a technické vyspělosti. V různých oblastech se proto často na jeden problém dívají lidé odlišně. Dokument zpracovával mezinárodní tým odborníků složený z nejrůznějších profesí – právníci, filozofové, diplomaté, psychologové.

Dokument dostal název „Úmluva o právech dítěte“ a byl jednomyslně přijat Valným shromážděním OSN v listopadu 1989. V platnost vstoupila Úmluva v září 1990 a k 30. listopadu 2000 ji ratifikovalo celkem 191 států (187 členských států OSN, 3 nečlenové OSN a Svatá stolice). Náš stát, tehdy ještě jako Česká a Slovenská Federativní republika, podepsal Úmluvu hned první den její platnosti dne 30. září 1990 a ratifikoval ji. Česká republika je Úmluvou vázána dnem svého vzniku, tedy od 1. ledna 1993.

Vysvětleme si ještě rozdíl mezi podpisem a ratifikací. Jestliže stát prostřednictvím svého zástupce smlouvu podepíše, znamená to, že stát se zněním smlouvy souhlasí. Pokud se chce stát k plnění smlouvy zavázat, musí ji ratifikovat. To znamená odsouhlasit příslušným zákonodárným orgánem (v ČSFR to bylo Federální shromáždění ČSFR, v ČR je to Parlament ČR) a potvrdit podpisem nejvyššího představitele státu (v našem případě prezidenta republiky).

„Úmluva o právech dítěte“ (č. 104/1991 Sb.) jako celek je součástí našeho právního řádu a její ustanovení vzhledem k tomu, že jde o mezinárodní dokument, mají přednost před zákonem, což vyplývá z čl. 10 Ústavy ČR 1/1993 Sb.

Slovo autorů

Publikace „Ahoj, Úmluvo!“ je výkladem článků Úmluvy o právech dítěte a vznikla z myšlenky rozšířit právní povědomí především dětí. Je určena dětem a studentům základních a středních škol, ale také učitelům, vedoucím oddílů a dalším odborníkům pracujícím s dětmi.

Velice jsme se zamýšleli nad formou zpřístupnění mnohdy složitého právnického jazyka Úmluvy dětem i dospělým. Nakonec jsme se shodli na kombinaci několika postupů.

V publikaci se zabýváme výkladem článků č. 1 – 42 Úmluvy. Pro úplnost dodáváme, že Úmluva o právech dítěte čítá celkem 54 článků, ostatní články se týkají zejména organizačních záležitostí.

Aby se text dal při práci plně využít, je rozčleněn do volných listů. Pro snadnější orientaci jsou jednotlivé listy číslovány a v záhlaví je vystiženo základní téma. Na každém listě je vyložen jeden článek Úmluvy, není-li uvedeno jinak.

Každý článek Úmluvy je doslovnou citací ze Sbírky zákonů.

Pod článkem naleznete tematický obrázkový příběh, určený především mladším dětem. Následuje výklad článku a na závěr okruh námětů, jak textu využít.

Naše publikace rozhodně není dokonalá, chápeme ji jako jeden kamínek z široké mozaiky, a proto budeme rádi za veškeré vaše náměty, nápady, podněty a příspěvky.

Při práci na textu, a to bohužel častěji, než jsme očekávali, jsme slyšeli: „… k čemu jsou všechny ty Úmluvy, podívejte,jak žijí děti v …!“ Co na to říci? Snad jen to, že Úmluva je „jen papír“ a „neživé písmo“. Sama o sobě nezmůže nic, když chybí znalost a vůle lidí. Právě proto nelze opominout jedinou příležitost, jak se vynasnažit tu vůli lidí probudit.

Pokud k tomu publikace alespoň trochu přispěje, splnila svůj cíl.

Autoři

*) B. Němcová: v zámku a podzámčí; J. S. Baar: Hanýžka a Martínek; povídky J. K. Slejhara, R. Svobodové, B. Benešové; K. Poláček: Bylo nás pět; knihy J. Foglara;

Ch. Dickens: Oliver Twist, David Copperfield; M. Twain: Princ a chuďas, Dobrodružství Toma Sawyera, Dobrodružství Huckleberryho Finna; J. Spyriová: Heidi, děvčátko z hor; K. Michaelisová: Bibi