Oldřich Kryštofek

* 1922, † 1985

básník, překladatel, redaktor předseda České rady Pionýra (1968-1969)

Byl v tom pochopitelně i kus náhody, když jsem šel po modřanském hřbitově a najednou mi pohled padl na fotografii…, která mi kohosi připomínala. Skloním se blíže: Ta fotka trochu vybledlá a nezřetelná… kdo jen to … ale, ano, je to Oldřich Kryštofek. Kroutím hlavou a jdu dál. A v té chvíli jsem si uvědomil, jak málo, žalostně málo, se toho o tomto zajímavém člověku ví.

A ve sdružení, u jehož kolébky O. Kryštofek stál, zvlášť. Začal jsem hledat, ale „kde nic, tu nic“. Kryštofkovy knihy jsou stále „na indexu“, v naučných knihách se zmínky téměř nedopátráte (o lidech, kteří vědomě budovali socialismus se dnes raději mlčí), bývalá oficiální pionýrská historie ho v podstatě vymazala…. Takže tyto řádky i související odkazy jsou alespoň maličkou splátkou.

Martin Bělohlávek

Co víme?

Někteří vzpomínku, jiní neveselé hodnocení v dokumentu SSM posuzujícím léta 1967 – 1971. Někdo snad zaznamenal jeho pionýrskou rehabilitaci v roce 1990 a to je skoro vše. Protože O. Kryštofek jakoby se nehodil ani dnes?! A můžeme se jenom dohadovat, z jakého důvodu – asi proto, že vždy patřil k lidem, kteří nepřevlékali kabáty a stáli si za svým názorem – byť ho to stálo existenci. Více vlastně nic – alespoň ti mladší. A přesto bylo období, kdy jeho knížky vycházely, děti četly v  Mateřídoušce jeho verše a promlouval z rádia … a přitom ve volném čase pracoval v tehdejší Pionýrské organizaci ČSM s  dětmi!

Jaký byl?

Nesnadná otázka. Hlavně pro ty, kteří ho neznali osobně. Posuzujeme proto jen podle dokladů, které jsou k dispozici. Zde vystupuje jako zajímavá osobnost. Pojďme se na něj společně podívat z několika různých úhlů.

Napsali o něm

Jeho horoucí srdce nápor české reality nezvládlo

Sergej Machonin v krásné knížce Příběhy se závorkami konečně uvádí mezi literáty – příslušníky generace též O. Kryštofka. Je to asi proto, že naprostá většina lidí mé generace ho znala z čítanek dle „svazáckých“ veršů a z veršovaných pozdravů pionýrských delegací na sjezdech KSČ a ČSM. Osobně jsem ho poznal za Pražského jara 1968 jako spoluzakladatele samostatného českého Pionýra. Olda měl onen dar věčného rozdychtěného chlapectví, kterým poutal chlapce a dívky všeho věku. Byl živoucím nositelem vlastního sloganu (dnes by se řeklo loga) o lidech pro děti a pro lidi, kteří musí převážit nad lidmi pro sebe. Rozdával na každém kroku optimismus, bohužel, ne prostý iluzí, že slušní lidé mají většinu a mohou obklopit děti takovou všímavostí a porozuměním, aby nebyly mrzačeny v žádném smyslu.

Jaroslav Šturma

Třikrát

Při vzpomínce – bohužel už jen vzpomínce – na Oldu Kryštofka se mi vybaví, asi mírně subjektivně, tři situace: první a  poslední hlasování o Oldovi, a jedna následná, kdy už nebyl předsedou České rady Pionýra.

1. Na jaře 1968 na zasedání v Seči bylo z českých členů Ústřední rady PO ČSM zvoleno „prozatímní vedení Českého Pionýra“. Olda to velice aktivně organizoval, ujal se řízení prvního zasedání, navrhl postup tajné volby předsedy – a předsedou byl zvolen většinou hlasů kromě dvou. To jsem byl já a ještě jedna kolegyně z Moravy. Nevolil jsem Oldu, protože v té době jsem měl představy o člověku hlavně organizačně schopném, který umí nejen emotivně hovořit. Později jsem uznal, že v dané době byla volba Oldy správná a že nakonec organizovat lidi dovedl. Uměl je nadchnout. ČRP pod jeho předsednictvím pracovala aktivně, nadšeně – velmi rychle a dobře byly připraveny základní dokumenty Pionýra, sám Olda jezdil mezi vedoucí a děti. Samozřejmě to byla práce nejen jeho, ale i dalších – Jesenské, Šturmy, Padrty atd. Na zasedáních komisí, pléna, vedení to často jiskřilo – ale vždy šlo o věc. Olda se práci ČRP plně věnoval, asi na úkor svého spisovatelského poslání. Byl na svém místě v  oné době.
2. Druhé hlasování o Oldovi bylo tragické. To už byla doba normalizace. Z rady již odešli lidé, kteří viděli dopředu tu nenormální situaci po sovětské okupaci (my jsme to viděli také a  doufali, že něco zachráníme). A naopak se v ČRP objevili násilně kooptovaní „normalizátoři“, aktivní hrobaři Oldy, coby předsedy, a celého Pionýra. Po tvrdém psychickém nátlaku na schůzi stranické skupiny (v budově ÚV KSČ), kdy jsme byli přinuceni sklopit hlavu, ohnout páteř, se konalo plénum Rady s cílem: odvolat Kryštofka z funkce předsedy, vyloučit ho z Pionýra. A stalo se. Proti „stranické kázni“ jsme se při hlasování svým „proti“ prohřešili opět dva. Ale to samozřejmě nepomohlo. Byl to morální průšvih těch, kteří si dali do Programu Pionýra heslo „Pionýr je ten, kdo jde vždy vpředu…“. Bylo a je to neomluvitelné.
3. Třetí vzpomínka navazuje na předchozí – ale snad je lidštější. Jako byl Olda. To už bylo po jeho vyloučení. Ale ve vědomí dětí i vedoucích stále byl, proto ho PS z Petřin – severu pozvala na turistický sraz do Malé Hraštice. Olda se objevil z lesa, posadil se mezi děti a vedoucí a řeč šla o všem, i o tom špatném. Olda se snažil mluvit optimisticky, s úsměvem i žertem. A po besedě se projevila Oldova trochu „bohémská“ nátura. Vedoucí se ho ptali, chce-li doprovodit nebo alespoň ukázat cestu k silnici, k autobusu. Leč Olda se nabídky vzdal se slovy „jako jsem se objevil, zmizím jako kouzelný dědeček“. Skutečně se obrátil, vešel do lesa – zmizel, a to doopravdy. Po několika dnech se mi totiž přiznal, že zabloudil. Místo dvou kilometrů k silnici ušel v neznámém terénu kilometrů sedm – s jeho bolavýma nohama.

Miloš Rampas

Žije v příbězích, nikoliv v legendách

Nebyla to jistě jenom tak náhoda, když jsem asi před 30 lety odpověděl na Oldův článek v jednom časopise, kritizující některé jevy v tehdejší dětské organizaci. Vím, že jsem mu tehdy nijak nepochleboval, spíše naopak. A to se stalo asi důvodem, proč mi do týdne odepsal a zahájil tak mnoholeté přátelství mezi námi. Oba dva jsme již několik let vedli dětské oddíly a cítili jsme potřebu srovnávat a tříbit názory.

Velice brzy jsem poznal, že Oldovou silnou stránkou bylo umění rozumět dětem, jejich duši, potřebám a jejich myšlení. Oldřich Kryštofek byl opravdovým člověkem. Byl znám svojí vstřícností, vůbec se nepamatuji, že by byl někdy hrubý. Když mluvil na nějakém shromáždění, dovedl se rozpálit a mluvil pohnutým hlasem. Často odložil koncept proslovu a „mluvil srdcem“, jak tomu říkal. A srdcem nejen dovedl mluvit, ale i myslet. Abych já dnes psal, jakým Oldřich Kryštofek byl, bylo by nošením dříví do lesa. Konečně však si svůj nekrolog napsal tři roky před smrtí sám. Ve sbírce „Smím přece“, v básni „Až“, projevil přání aby po smrti žil v  příbězích, nikoli v legendách. Často jsem ho přistihl plakat. Vlastně mu jeho slzy v očích přidusily hlas. Sám o sobě řekl, že „smíchu měl v míšku jen málo a ještě slazeného octem a potem ostychu“. Třebaže mu byla novinařina blízká, nebyla jeho jádrem. Byl rozený básník. Vzory mu byly Neruda, Halas, Seifert a  Skácel. Ale nejenom tito, ale dobří lidé. Velká škoda, že se nedožil vyjití svých posledních básní. Nevěřím, že by zapadly v  zapomenutí. Nevěřím, že by mohl být on zapomenut. Oldřich Kryštofek byl velký člověk, moudrý, svrchovaně lidský. Lituji, že mi bylo dopřáno žít vedle něj pouhých dvacet let. Ve zmíněné básni „Až“ o sobě dále napsal: Až zemřu, až jednou opravdu zemřu, přijde-li na mne ještě někdy řeč, řeknete popravdě: „Ať v  pověstech tancují hrdinové na soudcích prachu: nebyl hrdinou. Zbabělý? Také nebyl. Co ovšem zažil člověčího strachu o děti, o  sebe, o tuto zemi, navštěvovanou spíše šakaly než sličným andělem zvěstování…“

Vladimír Souček – Riki

Jak jsem k Oldovi přišel…

O Oldovi jsem mnohé slyšel i od něj něco četl. Osobně jsme se setkali a seznámili poměrně pozdě, až teprve v červnu 1967, a  vlastně jsme za to ani jeden ani druhý nemohli. Oldu jsem v té době znal jako autora článkového seriálu „Roky bez jisker“. V něm uměl dobře vyjádřit to, co by bylo třeba dělat, aby se tehdejší Pionýrská organizace ČSM změnila v opravdovou radostnou organizaci našich a ne poškolštěnou a ideologizovanou „školou“ pod vedením orgánů ČSM a KSČ. A to vlastně bylo příčinou, proč a  jak jsme se poprvé potkali.

Bylo tehdy jaro 1967 a ČSM se připravoval k svému 5. sjezdu. Ten měl mimo řady jiných věcí projednat i návrh, který byl už před sjezdem předložen členům a jmenoval se „Nové pojetí Pionýrské organizace ČSM“. To „nové“, co obsahoval, bylo otevření možnosti vytvářet pionýrské oddíly nejen podle tříd a skupiny podle škol, ale volně. Za takovou prostou a přirozenou věc bylo tehdy nutno proti řadě mocných bojovat. Taková svoboda přibližovala pionýrskou organizaci životu a  zájmům dětí a ztěžovala její politické zneužívání. Poctiví pionýrští pracovníci rádi přijímali toto nové pojetí. Viděli v něm možnost rozvoje pionýrské organizace. V té době se vedení ČSM, především předseda Miloslav Zavadil a tajemník pro Pionýrskou organizaci Antonín Himl rozhodli, že oslabí odbojnou skupinu v Ústřední pionýrské radě, která jim překážela svým úsilím o  osamostatnění, odškolštění a osvobození pionýrské organizace z pout, které ji odcizovaly dětem. Pletla se jim tím pod nohy a rušila jejich snahy. Při jednání o sestavování kandidátky budoucí Ústřední rady prosadili, aby se do návrhu, který měl být předložen pionýrské komisi sjezdu, nedostal neposlušný básník Olda Kryštofek, který v Ústřední radě dosud byl. Zřejmě tam působil svazáckým „úředníkům“ různé obtíže. Situace v červnu 1967, kdy sjezd probíhal, byla už velmi bouřlivá. To se projevilo i v jednání pionýrské komise. Okresní svazácký tajemník ze Svitav vznesl dotaz: „Proč v návrhu kandidátky Olda Kryštofek chybí?“ Byl to dřívější pionýrský vedoucí, a tak o Oldovi něco věděl a „fandil“ mu. “Úředníci“ se snažili zachránit situaci tvrzením, že by tuto funkci Olda asi nepřijal. Plenum pionýrských pracovníků se ovšem nedalo zmást a rozhodlo se vyslat během svého jednání dva členy ze svého středu, aby se zeptali Oldy, jestli členství v radě přijme. Tak jel hradecký Jaroslav Šturma a já za Oldou, abychom ho přesvědčili. Tak jsem se poprvé osobně s Oldou setkal. Olda byl do rady samozřejmě pionýrskou komisí doplněn a zvolen. Sjezdu pak už nezbylo nic jiného než doporučení komise schválit. Posjezdový podzim 67 byl v Pionýrské organizaci velmi krušný. „Svazáčtí úředníci“ se snažili uskutečňování nového pojetí všemi prostředky brzdit a bránit všem změnám, které mělo přinést. Přes rozšířené pravomoci pionýrských rad se neustále pokoušeli poroučet pionýrům bez dohody s  radou, až už to vypadalo na to, že slušní lidé budou muset pro bezmoc z rady odejít, a všechna předchozí práce k tomu, aby se pionýrská organizace mohla stát skutečnou dětskou organizací přijde nazmar. Nebylo to lehké. I mezi pionýrskými pracovníky se našli někteří „posluhové“ těchto „úředníků“. Ti jen situaci už tak dost těžkou znepříjemňovali. A to všechno vyústilo do významného (únorového) zasedání Ústřední rady 1968, které se rozhodlo osamostatnit se pod Oldovým předsednictvím od ČSM. Pak bylo za to v rámci normalizace obviněno ze „zločinného rozbití jednotné organizace mládeže“. Hlavním rozhodnutím tohoto zasedání bylo připravit vznik samostatné organizace „Český pionýr“, která byla tvořena dětmi a jejich přáteli, a svolat zakládající konferenci této organizace na květen 68. Slovenští přátelé tehdy svolali ustavující konferenci své Pionýrské organizace Slovenska až na září, což se ukázalo být už bohužel pozdě. Tak byl po dlouhé době položen základ skutečné dětské organizace, která splňovala to, co jí vložil Olda do vínku, aby „nebyla úřadem nad dětmi“. V té podobě mohla svobodně existovat jen od května do srpna. My jsme se spolu s Oldou stýkali, když jsme už byli oba vyhnáni od pionýrů, až do jeho smrti. To již nás nemohla spojovat pouze péče o skutečnou dětskou organizaci, která byla zlikvidována, ale jen obyčejné lidské přátelství. Stále chovám s pietní vzpomínkou v úctě jeho „novoroční“ básně, které Olda posílal jako novoroční blahopřání. (Ty by bylo třeba vydat jako jeho pozůstalost.) Rád vzpomínám na řadu společných večerů ve „Viole“, kde Olda „ilegálně“ působil pod různými půjčenými jmény i pseudonymy, protože měl zakázanou jakoukoli tvůrčí činnost. I na ten vzpomínkový večer, který mně nemohou znechutit žádné odporné plivance, které vyčítaly mrtvému Oldovi jeho mladistvé nadšení a objevily se tehdy v některých novinách. Olda byl dobrý a hodný člověk, který dobře cítil a prožíval všechno, co nás mnohé trápilo a dovedl to pěkně a trefně pojmenovat a vyjádřit. Tak se stal právem představitelem a předsedou skutečné dětské organizace, která u nás po dlouhé době zase na chvilku existovala.

Jirka Haškovec

Tak, jak jsme ho znali

Nerozlučně spojený se vznikem, prací a rozvojem pionýrské organizace je Oldřich Kryštofek. V naší provincii, jak s úsměvem říkáme, se Oldřich Kryštofek objevil v roce 1959. Spolu se spisovatelem Janem Marešem přijel za dětmi do našeho letního tábora v Kamenci v Orlických horách. Od této doby po celých 13 let se jeho vysoká postava s výrazným obličejem a kudrnatou hlavou vždy na několik dní objevovala v  červenci mezi dětmi v táboře.

Oldřich Kryštofek byl ve své „člověčině“, jak sám říkal, velmi citlivý a vnímavý. Miloval děti, přírodu, rád vzpomínal na své mládí před druhou světovou válkou. Jako dítě jezdil do tábora v  Soběšíně, kde jeho vedoucí byla Anička Horníková. Oldu jsem znával ve dvou podobách. Kryštofek básník a Kryštofek velký pionýr. Básník Kryštofek své básně věnoval hlavně dětem. Netvořil lehce. Mnohokrát jsme ho viděli, jak chodí po lesní cestě za potokem, nebo sedí u táborového kruhu, v ruce papírek a tužku, dívá se upřeně do zeleně křoví, na šumící potok a časem si něco poznamená. Večer přišel, strčil nám do ruky papírek a říkal: „Co myslíte, je to dobrý? Budou tomu rozumět? A při nejbližším táborovém ohni, a ten byl vlastně každý den, seděl náš básník s dětmi u ohně, vyprávěl si s nimi a v pravou chvíli recitoval. Byl-li u dětí ohlas dobrý – bylo dobře. V opačném případě večer před poradou vedoucích říkal: „Nějak to nevyšlo, jsem jinde,“ a papírek zahodil. Kryštofek pionýr – to byl pojem a nejen pojem. To byl člověk znalý problematiky. Bojovník za pionýry oproštěné od formalismu. Bojovník za systém a zajímavé formy. Posléze v sedmdesátých letech bojovník za životaschopnou a samostatnou dětskou organizaci. Aby nebyl utržený od dění, i když byl redaktorem časopisu „Vedoucí pionýrů“ a později členem Ústřední rady, pracoval s dětmi. Vedl v Praze oddíl malých dětí – jisker. Zkušenosti z práce konzultoval na různých místech v republice. A tak jsme společně i my, v Kamenci, v Náchodě i v Praze prodiskutovali na toto téma nejednu hodinu. Kryštofek byl velmi vnímavý. Uznával práci druhých, dovedl ji ohodnotit a zevšeobecnit. Pro práci v pionýrské organizaci dovedl získat mnoho spolupracovníků. V roce 1968 vznikla možnost modernizovat pionýrskou organizaci. Vznikla možnost vytvořit dětskou samostatnou, nezávislou pionýrskou organizaci, oproštěnou od různého balastu. Oldřich Kryštofek se postavil tomuto do čela. Stal se předsedou České rady Pionýra. Práce organizace byla postavena na dobrovolných pracovnících. Do organizace značně pronikla demokracie. Po několika letech práce a bojů – v roce 1971 přišla normalizace. Vše opět začalo, i když to úplně nešlo jít v jiných kolejích. Olda Kryštofek, věren svým „člověčím“ zásadám, neustupoval. Byl z funkce odvolán, začal být ze všeho vytlačován. Jeho básně nebyly vydávány a byl donucen stáhnout se do ústraní. Později přerušil kontakty se všemi, kteří bez ohledu na politickou situaci chtěli pracovat s dětmi a pokusili se tu cestu, kterou vytvářel Kryštofek, dále v daných podmínkách a místech uskutečňovat. Ale to je jiná kapitola.

Miloš Vysoký

Životopis

Oldřich Kryštofek se narodil v Praze 7. 6. 1922. Otec byl inženýrem, matka učitelkou. V letech 1933 až 1941 studoval na klasickém Jiráskově gymnáziu v Praze. Po maturitě se stal pomocným kresličem v Českomoravských strojírnách v Praze – Libni. V roce 1944 byl zatčen a vězněn na Pankráci, v Terezíně a  v koncentračním táboře Flossenburg. Od roku 1945 byl redaktorem deníku Mladá fronta (nejprve vedl oddělení reportáží, poté kulturní rubriku) a souběžně studoval pět semestrů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

V roce 1949 začal pracovat ve smíchovské Škodovce, zpočátku jako dělník, později jako redaktor závodního časopisu Škodovák. Poté rok působil v  Čs. rozhlase a poté v Čs. televizi jako dramaturg redakce Televize dětem. Od roku 1956 do roku 1961 byl šéfredaktorem Pionýrských novin. Překládal. Poté se tři roky věnoval pouze literární tvorbě a publicistice. V letech 1964 až 1969 byl vedoucím redaktorem Zrcadla kultury Čs. rozhlasu. Od roku 1945 aktivně působil v pionýrském mládežnickém hnutí, kde zastával řadu funkcí (mj. 1968 – 69 předseda České rady Pionýra). Od roku 1969 nemohl oficiálně publikovat. Oldřich Kryštofek zemřel 22. 11. 1985 v Praze. Přispíval zejména do těchto novin a časopisů: Akord, Řád, Doba, Mladá fronta, My, Kulturní politika, Štěpnice, Mateřídouška, Literární noviny, Práce, Tvorba, Obrana lidu (zde zejména divadelní kritiky), Ohníček, Pionýr, Pionýrské noviny, Učitelské noviny, Vedoucí pionýrů, Zlatý máj. Redigoval periodika Český domov, Karavana, Štěpnice a Raketa (dětská příloha deníku Práce) a řídil dětské knižnice Bubu a Střelka. Jednorázově také spolupracoval s filmem (námět k filmu Kuřata na cestách, 1962). V 70. letech, kdy nemohl z politických důvodů publikovat, psal scénáře pro poetickou vinárnu Viola. Užíval pseudonymu Oldřich Svatý (poezie v Národní práci 1944) a šifer ok, -ok. Ucelenou kapitolu tvoří jeho činnost pro děti a mládež. Kromě mnoha organizačně teoretických a programových úvah a článků, jež vyplynuly z jeho aktivity v pionýrském a mládežnickém hnutí, k  ní náleží i několik básnických a prozaických děl, v nichž dokázal dovedně skloubit literární námět s didaktickým zřetelem. Svůj zájem o literaturu promítl také do mnoha recenzí v denním tisku, v nichž se zaměřoval zejména na dramatickou tvorbu (značnou pozornost věnoval divadlu pro děti a mládež).

čerpáno z knihy „Slovník českých spisovatelů od roku 1945“

Tvorba pro děti

Oldřich Kryštofek O noční hlídce< Tma. Strašná tma? – Lidé ji vymyslili. Ale já vidím útlý měsíc bílý taktovat lesu do noty, zaječí slyším šlápoty,< srneček v houští zabekal – teď mlčí, hříbek slyším střásat jehličí v tom smrčí, netopýr hvízdá cvrčkům na postrach a sám má strach a sám má také strach… Pšenice praská, ječmen pod vousy také ti šeptá divnou jakousi… Nic, nic tu nespí. Jenom kluci ve stanech sní o dálkách a námořnických ránech, kdy každý smělý roste na hrdinu… A já to slyším, hudbu snů a stínů; všechny se ráno zlehka rozplynou, až rybář slunce pohne hladinou.

Oldřich Kryštofek O hvězdě a básni První noc spíme ve stanu. Hvězda si zrovna nad mou hlavou stojí. Jen počkej, však tě dostanu! Už se na tebe strojím. Hned ráno vzlétne raketa, skafandr, psi a také já s ní; odletíme si ze světa, napíší o nás aspoň tisíc básní. Jen počkej ráno! Ztichl stan, jen hlídka hlídce hlásí. A ráno? – Táhne ze všech stran… Ta hvězda! – Zmizela si! Kde ji teď v mléčné mlze vzít? Hrdina rosy ptá se.< Můj drahý, stačí, když budeš žít na jednu, jedinou báseň.

Oldřich Kryštofek Listopad Kaluže se už lesknou ledem, když ráno běžíš do školy. V malátném, chladném slunci bledém mlha se tlačí do polí a láká z lesa černé vrány. Proto jich tolik uvidíš hodovat v brázdách rozoraných. Pod nohama ti pískne myš, když zmrzlou rukou otřepáváš s cukrovky hlínu mazlavou… … A zima se už poroučeti dává prvním rampouchem nad hlavou.

Oldřich Kryštofek Červen Slunce si letí k prázdninám, po mouchách lapá poblázněné štěně, z humen voní sena, zvou tě taky k nám, ze třídy vletíš rovnou do zeleně…< K honičce láká tráva huňatá, kde sladkost třešní patru zalahodí. Kluci – ti touží už jak housata po hlavě skákat do jiskřivé vody… Ve městě teď denně slyšíš houkat vlak… Píská ti jen na zlost v oroseném ránu, ví, že ty nesmíš jenom tak prchnout v náruč lesa, řeky, hvězd a  stanů… Však pro nás také zahouká a jinou písničku, jinou…, ta bude vonět po loukách a trochu divočinou.

Oldřich Kryštofek Prosinec Máme nové sáně, plechem pobité, vyskočíme na ně: “Z cesty – slyšíte?” Slunce sype zlato z plné náruče… Sáně mají – táto, zlaté obruče! Přijde večer. Hvězdy postříbří nám sníh. Pak budeme jezdit v saních stříbrných! Máme nové sáně, plechem pobité. Vyskočíme na ně: “Z cesty, slyšíte?”

ze sbírky: Modrou dálkou světa, SNDK 1962

Oldřich Kryštofek U táboráku Vidíš ty hvězdy? Přišly k nám, s ohněm si teď tančí. – Co to jenom tančí? Pusťte mne, ať se podívám! Takový oheň! – A uhlíky pláčí… to že ten les, náš divukrásný les se ztratil do tmy, plné ševelení… Hvězdy se vrátí do nebes, i když nebem nejsou, i když nebe není… S kým já? S kým? S vlhkou zelení anebo s hvězdou na řeřavé snítce? Ustelu hvězdám na zemi hned při své první hlídce…

Hodina pravdy aneb Malá charta dětských práv

Referát Oldřicha Kryštofka I. národní konference Čs. pionýra, Seč 20. – 23. června. 1968

Zpráva o stavu a činnosti hnutí Vážení a milí lidé pro děti, soudružky, soudruzi, přátelé! Jsem si vědom toho, že každá z kapitol mého následujícího pokusu o hodinku pravdy, o naši, možno-li tak říci, malou chartu dětských práv, by zasloužila samostatnou studii, možná seminář. Snad i důkladnou knihu z pera specializovaného odborníka. Snad v  dohledné době bude nakonec možné i takovou malou knihovničku – základ našich obnovených, obrozených i docela nových ideových, výchovných a organizačních principů – vytvořit. Ale dnes? Hned dnes?

Napsal mi před několika dny tentýž přítel, kterého jsem citoval už na 4. plénu, když šlo o samu existenci či neexistenci hnutí: „Člověče, já jsem se asi zbláznil. Když mám ranní směnu – odejdu z domova ráno ve čtyři hodiny a přijdu večer v osm. Když mám odpolední, odejdu v sedm hodin ráno a přijdu v noci v jedenáct. No a v noci se mi celý den promítá do snů. A to všechno vůbec nestačím. Protože například můj oddíl má dům – klubovnu! Je to stará barabizna, práce jako na kostele – makáme na tom – dlouho živená touha po vlastní klubovně nás žene. Dávám dohromady letní tábor – budu tam dohromady skoro s celým oddílem; malé a krásné – tři kilometry od Turnova a Malé Skály – nádherná krajina na Jizeře. Dávám dohromady OTŠ – školení vedoucích. Navazuji kontakty s ONV – s KSČ. Jezdím po okrese, zvu si lidi na „školení“ do ODPM. Chci táhnout, věřím, že mi všichni pomohou. Přitom denně osm hodin v žáru hutí – musím přece živit rodinu. A tam se na mě dívají – no všelijak. Ale neber to jako stížnost. Já kdybych to nedělal, tak bych byl brzy u Mannitoua. Jen tak mimochodem: nezdá se ti, že po lednu jsou dny nějak kratší?“ Protože opravdu jsou dny kratší, prosím Vás, abyste má další slova brali shovívavě jako pokus o vyslovení těch obnovených, obrozených i zcela nových principů – protože dobrat se pravdy musíme jedině společně. V nových podmínkách, o něž jsme po léta usilovali, v podmínkách svobody a demokracie. Podaří-li se nám aspoň zčásti v těchto dnech se zde dobrat společné pravdy, pak nepochybuji, že odtud odejdeme, spojeni závazností a vzrušujícím étosem našeho poslání, přesvědčeni o jeho smyslu, o jeho potřebnosti – pro děti i pro novou, hluboce humanitní socialistickou společnost. Kapitola první: V jaké společnosti žijeme? V jakých podmínkách a konfliktech žily a žijí děti? Myslím, že pro každého z nás byl poslední necelý půl roku snad zatím největší či aspoň nejsoustředěnější, nejprudší školou myšlení, školou života. A že před každého z nás postavil v  nejširších i nejosobnějších souvislostech základní otázku: Kam patříš dnes? Pro koho a pro co se rozhodneš, čemu se nyní a  napříště odevzdáš? Budeš například patřit k vyčkávavé mase neangažovaných straníků či nestraníků, anebo vložíš svůj osud se vším rizikem na tu misku vah, na níž se chvěje svoboda, čest, socialismus, opravdovost, obětavost, nezištnost, pravda? A jestli – máš na to právo? Jsou tu mezi námi soudruzi, kteří na vlastní kůži prodělali složitou odyseu první republiky a rozhodli se již tenkrát. Jsme tu mnozí, kteří se rozhodli na prahu svého jinošství či své dospělosti, v době, kdy násilník dral na cáry krásný šat této země a hltal krev z jejích ran. A jste tu další – až po ty, kteří prvně vydechli s dechem národní svobody či v letech pozdějších a pro něž minulost je jen legendou. Vstupovali jsme do revoluce, věřili jsme jí a tvořili jsme ji. Za to se není třeba ani omlouvat ani stydět. Naopak. Hanba nechť patří jen těm, kdo zneužili naší důvěry, kdo znectili moudrost starších, kdo zneuctili čisté a spravedlivé ideály mládí. Někdo z nás dříve, někdo později začal chápat, že je cosi v  nepořádku. Že ze svobodného sdružení svobodných lidí, spojených v našem případě snahou vychovat revoluci nejmladší směnu, se má stát společnost, řečeno s mladým Marxem „komunismu kasárenského“. Že čistota idejí není provázena čistotou prostředků. Že izolace od světa znamená nejspíš strach ze světa, strach z konfrontace provincialismu a tím i počátek vnitřního zahnívání. Že ve jménu socialismu se dějí křivdy a zločiny. Počali jsme se bránit. Počali jsme bránit děti. Každý, jak uměl. Krize společnosti, živena navíc dlouhověkým českým maloměšťáctvím i snahami zakrýt rostoucí krizi nadbíháním tomuto maloměšťáctví, rostla. Dnes už to dovedeme všechno i pojmenovat: „kult osobnosti“, „deformace padesátých let“, „destrukce strany zevnitř a shora“, „degradace, degenerace“, vláda nemnohých“… Vzpomínám si, jak jsem křičel ještě po V. sjezdu ČSM, když jsem pochopil, jak byl i tento sjezd zmanipulován, na bývalého předsedu Ústřední rady PO ČSM: „Jak dlouho budete ještě urážet a  ponižovat lidi, ničit hnutí, nutit děti k pokrytectví a falši, jak dlouho ještě budou lidé, eticky a odborně nekvalifikovaní vládnout kvalifikovaným jen proto, že i ti kvalifikovaní se přihlásili k téže straně a tedy i k její disciplině?“ Jenže nebylo to ani takto jednoduché. Vedle sebe-prolínající se a ovlivňujíce se navzájem, žily i v naší přímé práci s dětmi prvky vzdoru, odporu, progrese a prvky a zákony, které deformovaly. Dělící čára nešla vždy jednoznačně mezi tábory, mezi lidmi, byla i v nás. Při všech nedomyšlených reformách šlo přece vždy o  socialistickou školu, o socialistickou výchovu, o socialistickou pionýrskou organizaci. Prudký rozvoj technického vývoje, tlak ekonomických zákonů, nerovnoměrný vývoj světa – to vše vedlo spolu s vytvářením nových hodnot i k dalšímu rozpadu společenské struktury a v mnohém i k úpadku individuálních i společenských mravních hodnot. Sociologové, dětští psychologové a psychiatři, četní umělci a publicisté podávali i o tom po řadu let včetně posledních dnů dost přesvědčivých svědectví a důkazů. Děti nežily po celou tu dobu v nějaké izolaci, naopak. (Myslím teď na celý rozsah dětské populace.) Obklopeny konfliktním stavem společnosti prožívaly to, čemu dnes tak cudně říkáme „deformace“ hned natřikrát: v obecné poloze – ovšem v prostředí jim nejbližším: doma a v okolí svého domova. Dále v rozpačitě se formující školní výchově a konečně ve své dobrovolně – nedobrovolné organizaci, zvané Pionýrská organizace ČSM. Pršel na ně déšť frází, až je přestaly vnímat nebo se jim přiučily; nebylo to nevýhodné… Dotíral na ně had přetvářky. Vnucovala se jim pasivita konsumní části společnosti… O to víc, přátelé, je nutné se sklonit v úctě před všemi těmi tisíci známými i neznámými opravdovými lidmi a především opravdovými komunisty, před oním vpravdě etickým jádrem skutečně socialistické společnosti, kteří se opřeli – v našem případě – o  vlastní hluboké poznání potřeb dítěte – a vlastně dík jim jsme dnes spolu také v tomto sále. Dík těm, kteří včas rozpoznali radikálnost konfliktu (Kosík) a rozhodli se jej také radikálně řešit. Učitelé, vedoucí, vědci, publicisté, spisovatelé, umělci, jádro dělnické třídy a jádro její inteligence, jádro strany, jádro našeho hnutí, nové jádro celého národního společenství. Lidé, vytvářející to, čemu již po léta říkám kladná tvůrčí opozice, oddaní skutečným principům socialistického humanismu a  právě proto posléze schopni se postavit proti jeho popření, byť se navenek po tolik let krylo a skrývalo za hlučné hlásání nejpokrokovějších ideálů lidstva. Myslím, že k těmto lidem se hlásí i naše shromáždění. Naše děti ovšem žijí dál v nesmírně komplikované skutečnosti. A naším prvním úkolem je rozpoznat, co je hlavní, k čemu především napřít naše úsilí. Jak porozumět dětským problémům, jak je nezjednodušovat. Jak porozumět nejenom věkovým zvláštnostem, ale rostoucí individualitě v každém dítěti. Právě ve všech těch vlnách, mracích i sluncích, které se sráží nad dětmi i v nich. Vančurovské „vědomí souvislostí“ – a dodal bych – vědomí všech souvislostí – to je první předpoklad úspěchu naší nové práce. Od tohoto předpokladu přecházím k další nutné, konkrétnější historické kapitole. Kapitola druhá: Ohlédnutí už na půdě naší nejvlastnější problematiky. Otázka: bylo nutné v letech 1948 – 49 vytvářet demokratickou, společensky angažovanou, pokrokovou dětskou organizaci, následovníka a pokračovatele dětského proletářského hnutí, rudých průkopníků a proletářského skautingu, reprezentanta a  mluvčího zájmů dětí, plně reprezentující zájmy dítěte a současně pomocníka dětí v jejich aktivním pochopení potřeb utvářející se socialistické společnosti. Slyšel jsem či četl jsem v posledních měsících mnohokrát např. Pionýr zabil Junáka, nebo Pionýr byl (byl!) cizí našemu národnímu cítění, infiltrován, infikován, dovezen, samozřejmě, že ze Sovětského svazu. Nebo: podstatou Pionýra bylo pokřivit děti, ukrást je rodičům… Nedá se nic dělat. Stůl musí být čistý. A my chceme a musíme hrát s otevřenými kartami. Ve všech vztazích. I ve vztahu ke své vlastní minulosti. Tak tedy: Buržoazní společnost první republiky nebyla schopna skutečné, komplexní péče o děti. I proto v ní zákonitě vznikalo mnoho organizací, usilujících ovlivnit růst a mentální vývoj nových generací. Žily ovšem všechny v třídně vyhraněném státě, pod jehož národními a demokratickými ideály narůstaly tehdá neřešitelné konflikty národnostní a sociální. Ty se promítaly i do dětských organizací v té době. Byl Sokol se svým žactvem, hlásící se k ideálům demokracie, respektující při tom plně vládu – i nadvládu buržoazie. Byly další tělovýchovné organizace – tu politického, tu náboženského směru. Jasný sociální a revoluční aspekt měly jedině organizace proletářské tělovýchovy. Byl skauting – Junák. Ale i on byl početně slabý a hlavně vnitřně, názorově, programově, ideologicky velmi diferencovaný. Od katolických skautů až po Spartakovi skauty práce. Vedle něho žila řada drobných organizací, navazující na metody přírodní výchovy: Woodcraft, YMCA, YWCA, hlásících se politicky k  liberální buržoazii. A byli nepočetní, ale svou morální a politickou vahou neobyčejně významní Rudí průkopníci, přímí účastníci a pomocníci těžkých bojů proletariátu. Buržoazní stát podporoval přirozeně především ty organizace, u  nichž nacházel pochopení pro svou koncepci společnosti a odmítal či dokonce potlačoval ty, které připravovaly i děti pro jiné, zejména sociálně spravedlivější řešení poměrů. Narůstající hrozba fašismu vedla k postupnému a nutnému zjednodušení, základní otázce: postoji k této hrozbě. Nikdo nemůže popřít, že od samého počátku stáli v čele národního, sociálního, mravního odporu proti fašismu a uvnitř země proti vývoji doprava komunisté. A v našem případě dětské a mládežnické organizace jim nejbližší. Stejně jako nikdo nepopře (a bylo jednou z tragických chyb pozdějších, poválečných hodnocení, že se o to pokoušela), že s  těmito prvními antifašistickými bojovníky se postupně sbližovali ti lidé a ty organizace, kde pochopili, že fašismus je hrozbou i pro buržoazní demokracii i pro ušlechtilé, jakkoli netřídní ideály liberální demokracie, a že je hrozbou národní samostatnosti i samé národní existence. A tak v odboji i ilegalitě, ve vězení a koncentrácích stanuli vedle sebe komunisté i vyznavači jiných světových názorů, bývalí Rudí průkopníci s Komsomolci s vlastenci z jiných dětských a  mládežnických organizací. Národní jednota požadující zároveň sociální spravedlnost se vytvářela právě takto. Jestliže v prvních letech po válce byl Junák jedinou dětskou organizací, hlásící se k oběma těmto principům a v jejich duchu ke službě osvobozené vlasti – právem nabýval ve srovnání s  předválečným stavem na síle, početnosti i morální autoritě. A nepochybně dobře činí, hlásí-li se dnes právě k tomuto odkazu: tradici národního boje s fašismem a k tradicím národní svobody a  sociální spravedlnosti. Zdá se však, že sám byl schopen jít jen po určitou mez, danou dalšími jeho svazky, především jeho spojením s netřídní a  nadnárodní skautskou ideologií. Tento rozpor se začal projevovat při vývoji naší společnosti před Únorem a kolem Února 1948. Nemůžeme přece zamlčet fakt – při vší úctě k etické a  vlastenecké výchově a ke konkrétním vlasteneckým činům Junáka po válce, že jen část jeho dospělého členstva dospěla ve svém vývoji k pochopení zákonitosti vývoje a správnosti tohoto vývoje – směřujícího k Únoru 1948. V tom byla podle mého soudu první příčina rozpadu tehdejšího Junáka. Na což – bohužel – v dalších letech – navázaly – neprávem – administrativní zásahy a posléze i perzekuce, ponižování lidské i existenční, soudní procesy, denunciace, nedůvěra ke všemu Junáckému a ke všem Junákům. Místo trpělivé přesvědčující práce, místo využívání progresivního i z vývoje, zejména českého Junáctva. Myslím, že patří ke cti 4. pléna naší Ústřední rady, že jednoznačně odsoudilo někdejší nespravedlivé a antihumánní postupy vůči Junákům a žádalo plnou rehabilitaci neprávem postižených osob. Vytváření se socialistické společnosti, vycházející z kladných výsledků Února 48 ovšem matně potřebovalo dětskou organizaci plně a vpravdě revoluční. Takovou organizaci, opřenou o  marxistický názor na svět, společnost a přírodu nemohlo vytvořit ani tehdejší tělovýchovné hnutí, ani – vzhledem ke svému rozpornému předválečnému i poválečnému vývoji. Usilovat o vytvoření takové organizace bylo tedy přirozenou potřebou doby. Organizace, navazující především na předválečnou proletářskou tělovýchovu a dětské proletářské organizace, organizace, která by byla – cituji V.I. Lenina: „součástí socialistické výchovy, prováděné aktivní účastí dětí ve společenském životě a organizováním vlastního dětského společenského života.“ Ukvapenost a netrpělivost nejsou ovšem nejmoudřejšími rádci. A tak se stalo, že místo postupného vytváření takového hnutí nabyly převahy tendence urychlit tento vývoj nejprve vytvářením tzv. pionýrských oddílů Junáka a pak jejich rychlým převáděním do pionýrských oddílů Svazu mládeže. Byť se tak dálo s odvoláním na nutnost jednoty společenských organizací, jednoty, proklamované tehdy stranou a zakotvené i v Košickém vládním programu. Připomeňme si však sám vznik prvních pionýrských oddílů a  skupin. To nebyli hrobaři Junáka, to byli nadšení tvůrci nového hnutí. To nikdo nedeklaroval, nenařizoval, nerežíroval. Deformace přišly později. První oddíly a skupiny vznikaly přece z přirozené potřeby dětí se sdružovat, z přirozené touhy dětí i mládeže být společensky prospěšný, z přirozené potřeby většiny tehdejších dětí, mládeže i dospělých po nádherné revoluční činorodosti! Jen si připomeňme ona první léta, v nichž dětské nadšení překonávalo často hrubý odpor těch, kdo se neztotožnili s  Únorem. Vzpomeňme prvních táborů – přirozeně navazujících na celoroční aktivitu dětského kolektivu. Připomeňme si spontánní pomoc pionýrů dětem z Koreje, řeckých a španělských uprchlíků, jejich samozřejmou účast na brigádách ve městech i na venkově. Jejich péči o menší děti, o důchodce a invalidy, jejich touhy sblížit se se závodními dělnickými kolektivy, s armádními jednotkami, se sportovci, s pohraničníky, s příslušníky lidových milic, jejich přirozeného a vroucího dopisování si například se sovětskými pionýry. Tenkrát se v hnutí i zpívalo – a rostl počet dětských agitek, úderek, souborů všeho druhu. Vzpomeňme taky tehdejší skromnosti hnutí a obětavosti jeho dospělých i dětských členů. Právě dnes, kdy začínáme znovu. Minimální počet placeného aparátu a tisíce dobrovolných pracovníků… i to byl znak počátků. Etika a patos společenský byly totožné s etikou a vpravdě patosem individuálním. To nebylo poškolštění, když první oddíly počaly žít ve školách a při školách, to byl nový, svěží prvek v mnohde zatuchlém vzduchu školních prostor…! Zvídavost, touha po novém, vzájemná náročnost i solidarita, vůle po vědění kázeň i přirozená rozvernost, hluboký bytostný optimismus… Snad každý z nás starších by mohl přinést desítky krásných vzrušujících příkladů. Naivita? Jistě. Revoluční romantismus? Samozřejmě! Občasná ortodoxie? I to. Patos velkých slov? Ovšem Ale ta slova byla jen formou pro velký, důvěryhodný a vzněcující obsah, pro velký cíl jednotlivce i společenství. Ne soudruzi, tohle nikdo nevyrve z naší paměti ani z našich srdcí a neodepíše z našich životů. Když se mě v  Písničkách s telefonem ptal Karel Kyncl: „Oldřichu, jak se ti to stalo?“ Řekl jsem: „Stalo se mi to už před devatenácti lety. A nikdy jsem toho nelitoval. Nemám, co bych zapíral a co bych odvolával. Jsem tu nikoli přesto, že jsem byl u počátků pionýrského hnutí, ale právě proto!“ Shrnuji: počátky pionýrského hnutí byly součástí vznešené a  humánní myšlenky i realizace proletářské revoluce, odpovídaly národnímu vývoji demokratických a sociálních ideálů v našich zemích. Proto také vznik pionýrského hnutí byl tak spontánní a  byl nadšeně přijímán a všeobecně podporován. Před tímto hnutím neexistovalo v našich zemích tak silné hnutí tohoto výrazně společenského charakteru. Jestliže jsme si ovšem kladně zodpověděli první otázku po oprávněnosti vzniku pionýrského hnutí, jsme povinni si odpovědět také na otázku druhou! Proč se nepodařilo uskutečnit, plně realizovat vznešené a  revoluční ideje, z nichž hnutí vzniklo? Jednu z příčin lze jistě spatřovat i v tom, že při budování československého pionýrského hnutí nebylo důsledně využito stručnosti vlastních proletářských i jiných dětských organizací, ale byl do něj mechanicky přenášen model PO V. I. Lenina se všemi jeho klady i zápory, které jsme ovšem v době našich vlastních počátků nebyli ani schopni rozeznat. Hlavní příčiny ovšem nepochybně v širších deformacích společenského života, v řadě zploštění marxistických představ o  společnosti, nikoli v pionýrské organizaci samotné. Bylo to především zploštění dobrovolné společenské angažovanosti dítěte na pouhou účast dítěte na některých jejích projevech. Například samo členství v pionýrské organizaci, účast na veřejně prospěšné práci, účast na manifestacích počaly být pokládány za výraz společenské angažovanosti dítěte (či dokonce i jeho rodičů). Už to – ve spojení s hodnocením pionýrských pracovníků podle takto povrchně chápané dovednosti společensky zaangažovat děti přímo vyústilo v administrování dětí. K dalšímu zploštění samozřejmě přispěla i snaha o získání všech dětí po vzniku hnutí do pionýrské organizace, proklamovaná již tři roky po vzniku hnutí (zasedání ÚV ČSM v r. 1952, a pak II. sjezd ČSM v roce 1954), chybně označovaná za masovost. V zápětí přihlásil se další znak „pionýrství“: Být hlavně pilným a ukázněným žákem a už tu bylo heslo „Pionýr – pomocník školy“, zúžené často v „Pionýr jen jako pomocník školy“. Život v PO se tak měnil v projednávání kázeňských přestupků a horších známek a  ostatní život dětí, jejich nejvlastnější život ve volném čase, na který má každá lidská bytost právo faktem své existence a  potřebou fyzické i psychické relaxace a načerpání nových sil k  plnění svých základních povinností – tento život se z organizace zvolna vytrácel. K chápání PO jako určité formy žákovské samosprávy nesporně přispělo i zrušení žákovských samospráv o něž jsme dokonce sami usilovali, (viz Věstník min. školství, v r. 1957). Jedno tak druhé, tak třetí mohou dnes sloužit už jen jako klasická ukázka toho, jak byly propleteny jednotlivé funkce a jak byly funkce jednotlivých činitelů a součinitelů socialistické výchovy popleteny. A jak postupně čím dál tím zřetelněji původně pionýrské hnutí přestalo plnit svou základní funkci dobrovolné dětské společenské organizace… A když se po roce 1956 stalo ještě navíc generálním činitelem veškeré přiškolní zájmové činnosti, jaký div, že nám nedávno radil Jaroslav Foglar, abychom se zajímali především o tuto zájmokroužkovou činnost. Vždyť ta byla často navenek nejzřetelnější. Jenže i tím se pionýrské hnutí stávalo postupně svým vlastním neskutečným stínem. Určujícím činitelem, který je formoval, vlastně deformoval, byly papírové představy o  tom, co by děti měly a nebo neměly… Pionýrská organizace se téměř plně dětem odcizila. Připočteme-li pevně určenou strukturu, která určovala dítěti, kde musí být členem organizace, aniž by si mohlo vybrat a  svobodně zvolit a navíc monopolnost celé organizace, daná i administrativní likvidací Junáka; to vše hrubě poškodilo základní principy každé společenské organizace, dětské zvláště; když někam chci, tak asi proto, že se mi tam líbí, když někam musím, těžko předpokládat, že se mi tam bude líbit… Ale není-li jiné volby, než jeden oddíl z jednoho oddílu a navíc je to vlastně třída…? U mnohých, kdo o tom všem rozhodli, vedla zase zákonitě tato cesta k upevnění pocitu vlastní plné moci nad dětmi, u mnoha dětí zase a u mnoha z těch, kdo je doopravdy dobře vedli a  toužili je dobře vést k pocitu bezmoci. Za účelem naplnění provedení všech těch nepřirozených (a kdo ví zda úmyslně nepromyšlených) popletenin vyrostl záhy nad dobrovolným a  přirozeným hnutím dětí a jejich mladých a dospělých přátel za krátkou dobu posléze přímo gogolovský další úřad nad dětmi, složený většinou z placených pracovníků sekretariátu a  sekretariátů (včetně dvojí podřízenosti – aparátu PO aparátu ČSM), kam bývali lidé a zejména ti na nejvyšších místech vybíráni a jmenováni samozřejmě naprosto bez vědomí hnutí a  podle zcela jiných hledisek, než podle skutečné odborné a etické kvalifikace pro práci s dětmi a pro řízení stále se měnícího organismu. Samozřejmě, jiní lidé to být nemohli – a pokud byli, zakrátko byli „odhaleni“. Místo tvůrčí akčnosti nastoupily „akce“ místo vědeckého řízení a  lidské taktnosti – byrokracie. Teorie převodních pák došla v dětském hnutí až k absurditě. Aparát, který hodnotil a platil aparát podle toho, jak tento (nejnižší, tj. pionýrský) aparát vyhovoval přes nejblíže vyšší, tj. svazácký aparát představám a příkazům nejvyššího tj. stranického aparátu. Aparát, aparátu, aparátem pro aparát. Poctivého člověka tento systém buď zdeformoval nebo zničil a  vyvrhl. A hnutí zůstávalo hluboko pod tím vším – a zdaleka ne ve středu zájmu. Tak se časem ukázalo, že tento aparát sám nestačí plnit funkci ani přece jen trochu hodnověrného předstírače dětské činnosti. A tak tedy, aby byl „převod linie“ zajištěn, musila být „převodní páčka“ na každé škole. Jednak v širším pojetí – to byla ona „odpovědnost“ ředitele a třídních učitelů za skupinu a oddíly, jednak v užším pojetí – a to byly ty naše nešťastné skupinářky. Kdyby nebyly, neměl by už ten nejnižší aparát koho řídit – musel by začít se starat přímo o děti, možná dokonce pracovat přímo s dětmi… Kolik hlídačů se tak po léta poflakovalo kolem dětí… Vím, tento obraz je drsný a krutý. Ale je to obraz principu… O to víc bych chtěl vyzdvihnout ty soudružky a soudruhy z bývalého aparátu PO ČSM a ty skupináře a skupinářky, kteří se tomuto „modelu“ nepřizpůsobili, nepodlehli mu, odporovali mu a  rozleptávali ho už svou prostou a přirozenou, nezdeformovanou lidskou existencí, svou samozřejmou obranou dětských zájmů a  práv, práv dítěte na sebeurčení… Opakuji znovu: odmítáme systém, jehož obětí se stávali i skupináři a skupinářky. Nic si nezakrývejme: jaký byl například, zejména v posledních letech způsob výběru do této funkce? Za druhé: cožpak je – byť vysokoškolská příprava na vyučování dvěma předmětům jediným předpokladem pro práci s dětmi ve volném čase? Může být vůbec i hlavním předpokladem? Cožpak psychologie výukových předmětů je totožná s psychologií dětského volného času? Nadto – cožpak výuková kvalifikace může dostačit na vedení – mnohdy desítek mladičkých, mnohdy starších oddílových vedoucích – bez jakékoliv předchozí praxe s dětmi přímo v  oblasti jejich volného času? A dál: jak mohla být většina těch mladých – často od počátku tímto svým údělem nešťastných děvčat – partnery starších vedoucích, rádkyněmi mladších, partnery svých druhů učitelských ve škole, jak si mohly získávat autoritu u zástupců společenských organizací atd.? Nevedly obě předchozí podmínky: nedobrovolnost volby a  nekvalifikovanost pro nejvlastnější práci s dětmi a s dalšími vedoucími k další modifikaci – k ohýbání charakteru, k ledabylé a povrchní práci, k práci bez zájmu a ducha, k vyplňování dotazníků a akcí – ostatně dělají to kolem všichni a všechny – jen pár bláznů se pere, tak co? Jaké zhoubné následky mělo toto pojetí netečné pasivity nejenom na většinu skupinových vedoucích, ale na sám postoj velké části veřejnosti – a nejenom vůči pomoci Pionýrů, těžko vůbec vyčíslit. Stejně jako už nikdy nevyčíslíme ztráty způsobené postupnou ztrátou odpovědnosti u  mnoha z těchto tak zvaně našich pracovníků. Jaký div, že nejméně osmdesát procent dosavadních skupinových vedoucích nyní odchází; v první chvíli, kdy se mohly konečně svobodně a dobrovolně rozhodnout. A slouží ke cti všem z nich, které se rozhodly odejít z funkce a přesto chtějí zůstat v  hnutí, chtějí pracovat jako základní neplacený článek řetězu důvěry a schopností – jako oddílové vedoucí. Ovšem neslouží ke cti zase jiným, že prakticky od únorového pléna rady složily ruce v klín a prakticky přestaly existovat, nestarajíce se už o  nikoho a o nic, porušujíce tak nejenom předpisy pracovních řádů, ale nejprostší zásady pracovní morálky. A opakuji: úctu a dík všem skupinářům a skupinářkám, kteří přispěli dobrovolně, zdola, či kteří nepřišli sice zdola či kteří nepřišli sice zdola, ale pochopili význam své práce, a  svou každodenní úmornou, vyčerpávající prací úspěšně čelili starému systému. Padla na mě hrůza, když jsem se po 5. plénu – poprvé v životě dozvěděl, že tento systém, kde hlavní nebylo dítě ani nejpřirozenější dětský kolektiv – oddíl a jeho vedoucí, stál tuto republiku ročně jen na mzdových fondech skupinářů 80 milionů korun. A že z rozpočtu dřívějšího ÚV KSČ dostával sekretariát ÚV ČSM ročně 52 miliony korun, ze zisků Mladé fronty 25 milionů… Mimochodem, účtoval všechno tohle někdy někdo veřejně někomu a byly například orgány ČSM odpovědny za své hospodaření těm, pro něž byly tyto prostředky určeny v našem případě věděla někdy nějaká Ústřední pionýrská rada o rozdělení těchto prostředků, mohla se k tomu vyjádřit…? I v tomhle konec starých časů! Otevřené účty – plná odpovědnost těch, kdo hospodaří – vůči těm, pro něž hospodaří! Nelamentuji, říkám-li: kam se poděly všechny tyto prostředky; kde a jak jich bylo využito pro výchovné účely hnutí, kde jsou výsledky? Kde je svaz mládeže, těmito prostředky disponující? Kde mohlo být pionýrské hnutí, nedojít k obrodě – tamtéž! Nelamentuji – odmítám. Zdaleka si nemyslím, že jakákoli dětská organizace může žít z ducha svatého či z využívání lidských dobrovolností a obětavostí. Ale má právo žádat a také obdržet prostředky jedině na základě řádně předložených plánů a výsledků své práce a na základě naprosto otevřených účtů a sama musí žádat, aby byla trvalá možnost kontroly. Uvědomili jsme si například vůbec, že teprve letos na okresních a krajských konferencích jsme volili také kontrolní a revizní komise? Ještě k podstatě otázky: je tomu tak, lidé „polem pracující“ existenčně nezávislí – jsou neposlušnější… A angažovanost je sestrou svobody. Není-li možnost se svobodně rozhodnout, pro co se angažuji, je ohrožena svoboda a angažovanost… Ostatně i proto existovalo to dvojí placené „zajišťování“ jednoty a linie, proto ten nárůst a u špičkových lidí ty výhody placeného aparátu. Lze přece snadněji zorganizovat akci, než učinit člověka člověkem. Za vnější političností, jednotou a  ideovostí skrývalo se ovšem posléze absolutní odpoličtění organizace, její postupný rozpad a bezideová anarchie… Rodné sestry dogmatismu a zbyrokratičtění života. Nu a kdesi daleko hluboko od těchto panstev, za sedmerými horami a řekami, v tajemné zemi Lenkoráň nebo Švambránii, kam směli jen dobří a čistí – začínal skutečný svět dětí, označovaných za pionýry… A svět těch dospělých, kterým se pěnila krev a kteří se rozhodli vzdorovat. Rozbít tento úřad a jeho nadúřady. Rehabilitovat pionýrské hnutí jako hnutí. Rehabilitovat v něm především dítě jako plnocennou lidskou osobnost a rehabilitovat dospělé rádce a pomocníky dětí jako nezmanipulovatelné tvůrce…Neboť jsme cítili i to: dík všemu tomu nánosu – kdo nakonec vůbec věděl o dobrých oddílech; a kdo věřil, že ještě existují, jestliže celé hnutí bylo odshora omotáváno sítěmi předstírání, nepravd a polopravd? Jen si vzpomeňte, jak reagovali ještě loni „představitelé“ na televizní Malované děti. Jaký div, že nastal mlčenlivý odklon veřejnosti od celku takto deformované organizace? A že jí dodnes mnozí a v mnohém právem považují nikoli za oběť celospolečenských deformací a etické degradace, ale za jeden z nástrojů oněch deformací a oné degradace. A že zatím nezaregistrovali principiální kvalitativní rozdíl mezi Pionýrskou organizací ČSM a Československým pionýrem? Když po léta i sebenesmělejší hlasy protestů byly potlačovány nebo aspoň překrucovány, když ne jinak tedy frázemi: vedle neúspěchů musíme vidět i nesporné úspěchy, soudruzi… Když úřad nad dětmi jen zvolna a z donucení a nezbytí ustupoval v  maličkostech, vydávaje přitom svůj souhlas s drobným uvolněním krunýře za státnický čin, jím dokonce inspirovaný? Zatímco zásadním změnám měl vždy ještě dost síly zabránit. Připomeňme si naposled aspoň jednání 5. sjezdu ČSM a jednání o pionýrských problémech kolem něho… Kapitola třetí: Jaké poučení z dosavadního vývoje? Aby mi bylo dobře rozuměno, shrnuji-li, nevyhnu se zobecnění a  možná i zjednodušení. Přitom všem žily tisíce oddílů přirozeným dobrým životem, vedeny moudrými, zkušenými, taktními rádci – vedoucími. A PO ČSM prodělávala vývoj podle různých silokřivek – zdvihy i pády. Od prvotního nadšení přes první umrtvení – k nové vlně nadšení – zhruba po 20 sjezdu KSSS až do počátku našeho nynějšího desetiletí. Ovšem to už se začaly projevovat také další nové prvky a  konflikty; začínala proměna společenské struktury praktickým zánikem dřívějších tříd. Ale také ekonomickým rovnostářstvím. Společnost se počala nově, přirozeněji diferencovat. Narůstal tlak na řešení ne už třídních, ale ekonomických a zájmových konfliktů, plynoucí z disproporcí výrobní struktury, plánu, výroby a spotřeby. Přes dlouholetou izolaci začaly se projevovat tendence i ke konzumní společnosti. Zaběhaná mašinérie centralistického řízení a plánování počala skřípat nahoře i dole. Ale také až na samý okraj zájmů společnosti se přesouvaly otázky lidské etiky a společenské morálky. Děti z nových ročníků, narozené a vyrůstající v nových podmínkách, jsou jinými dětmi, přesněji řečeno, jsou dětmi, které jsou ovlivňovány jinými faktory, než děti, které vstupovaly do prvních pionýrských oddílů. Zrychlilo se fyzické i mentální dospívání, aniž by se stejně zrychlovala zralost lidského vědomí a svědomí. K nutnosti odstranit obecné i speciální dosavadní deformace přistoupila nutnost odpovědného přístupu k výchově dětí v nově se vytvářející společenské struktuře. Do života dětí vstoupily – jako přirozenost – takové fenomény, jako jsou: televize, motorizace, kosmický výzkum, válečné konflikty nového typu, záplava informací racionálního rázu, emocionální přeprožívání kultu trhu, únava rodičů z nesplněných představ společenských, sociálních i osobních – i prostě z všednodenních starostí a  obtíží; a k tomu všemu neschopnost dosavadních řídících sil společnosti – (cituji L. Vaculíka ze 4. sjezdu spisovatelů) „vyřešit jedinou lidskou otázku uspokojivě až do konce.“ Pro další vývoj již nestačilo být v opozici, nýbrž překonat vše deformované, ale i nedeformované, ale přežité, novým modelem socialistické společnosti a v ní novým pojetím individuální a  společenské výchovy dětí v jejich volném čase. Rád bych na tomto místě podtrhl, že právě takto narůstaly i progresivní síly dospělých v Pionýrské organizaci ČSM. V souladu s usilováním progresivní fronty ekonomů, umělců, vědců, publicistů, a že tak v mnohém jsme i my předznamenávali společenský vývoj, který došel svého prvního vítězství v politických změnách, započatých letošním lednovým plénem ÚV KSČ. Základní principy nového pojetí pionýrské práce byly například obsaženy již v jednání a závěrech vědecko-metodické konference PO v roce 1964. K úsilí o objektivní poznání nových společenských funkcí lze počítat – krom mnoha předchozích diskusí zejména širokou diskusi před 5. sjezdem ČSM, vyvolanou naléhavými potřebami hnutí, ocitnuvšího se již plně v krizovém stavu. Ale i tato diskuse byla nakonec zmanipulována proti potřebám dětí, společnosti i organizace. Hlavní požadavky byly právě ty, které se podařilo prosadit až na 4. plénu Ústřední pionýrské rady letos v únoru…: Autonomie Pionýrské organizace vůči orgánům ČSM. V organizaci nechť rozhodují ti, kdo v ní pracují. Samozřejmost členství dospělých – bez pověřovacího a prověřovacího mezičlánku – Svazu mládeže. Demokratičnost tvorby orgánů až po nejvyšší. Naprostá dobrovolnost členství dětí – možnost výběru oddílu podle zájmu. Odškolštění a odstátnění. Odmítnutí monopolní organizace. Plné pochopení zvláštností dětského věku, ale také dětské individuality. A také specifiky národní… Naléhavá nutnost změny struktury: položit hlavní váhu na oddíl a  hlavní péči věnovat oddílovým vedoucím. Odmítnutí formálního členství a dalších forem dřívější degradace. Tak – teoreticky i prakticky vznikla kvalitativně nová organizace: Československý pionýr! IV. plénum Ústřední rady vyhlásilo tyto principy. V. plénum dalo novému hnutí nový slib i zákony, podmínky k přijímání členů a  zvolilo – poprvé demokraticky celostátní předsednictvo a jeho česká část prozatímní české vedení. Nestáhli jsme plachty, jak mnozí čekali! Tady je ovšem nutné provést malou odbočku. Nerad ji dělám, ale nevidím zbytí. Období mezi IV.- V. plénem bylo prakticky obdobím bezvládí. Dosavadní vedení Ústřední rady se víceméně rozpadlo a  to právě v tom nejhorečnatějším a nejneklidnějším měsíci březnu. Prakticky jeho funkci vykonávali zmocněnci. Jeho „nadřízení“ se od organizace a jejích problémů rovněž více – méně distancovali. A starali se spíše o předsednictvo a Ústřední výbor rozpadávajícího se Svazu mládeže. Včetně předsedy Ústřední rady a tajemníka ÚV ČSM, soudruha Rudolfa Belana. Odstoupil z funkce předsedy, teprve když byl zvolen zbytkem ÚV ČSM jedním z místopředsedů výkonného výboru ČSM. Nuže, ať byl soudruh Belan členem sekretariátu a jeho zaměstnancem – byl především předsedou ÚR PO ČSM. Pokud vím, ta jej do nové funkce nenavrhla. Z našich řad ať řeknou proč. K dobrým vlastnostem člověka patří mít stud a svědomí a  schopnost odejít, jestliže jsem zklamal. Já jen tady za sebe, protože stále ještě je členem naší Ústřední pionýrské rady odmítám respektovat právo tohoto mladého, zkušeného muže na tento přemet a tento postup. Poučení z dosavadního vývoje? Dobré i trpké: Nejdříve to dobré: Byli a jsou v této zemi lidé, kterým ležel a  leží na srdci víc osud dětí a dětského hnutí, než vlastní osud. Ti mohou hrdě zdvihnout pravici k pionýrskému pozdravu: zájmy dětí všech pěti světadílů – mohu-li trochu pozměnit výklad tohoto pozdravu – staví před své vlastní zájmy. A je dost takových. A ty musíme získat, najít a s nimi se spojit; ještě ani netušíme, kde všude jsou. Stejně jako jsme netušili, kde všude se k nám přihlásí lidé, když jsme začali s odporem vůči degradaci člověka… Tito lidé zachránili, stabilizují a obrozují hnutí. A trpké poučení: Jsou i jiní lidé. Lidé pro sebe. V našem případě neznalí dětí, lidsky nezralí. Nechápající nutnost trvalého pravdivého poznávání skutečnosti i sebepoznávání, nutnost trvalé analýzy. Neschopni pochopit, natož řídit. Ti, právě ti vytvořili nebo pomáhali vytvořit systém, který zdiskreditoval hnutí a málem je zničil. Trvali na něm a s ním především na své moci a vládě do poslední chvíle – a někteří ještě i po ní… Socialistická demokracie si luxus jejich existence „nad sebou“ už nadále dovolit nemůže.